Vánoční pohádka, prosinec 2024.
Je Štědrý den, vše už se chystá, pomyslil si Vítek netrpělivě a šel se podívat do spíže, jestli už jsou všechny krabice plné, maminka pečlivě plnila krabice cukrovím, aby se cukroví nepolámalo, a pak je večer tajně a potichu, aby to nikdo neviděl, skryla do spíže. Vítek počítal, kolikrát se musí ještě vyspat, kolikrát ještě půjde do školy, když vtom zazvonil zvonek a přerušil jeho přemítání. To byl kamarád Honzík, vysvětlovala maminka, zahánějíc Vítka zpátky do postýlky. Musíš ještě chvíli počkat, než půjdeš ven, rozhodla nesmlouvavě, abys byl zdráv, až přijde Ježíšek.
Maminčina slova vzbudila ve Vítkovi takovou představivost, že se ani moc nebránil, a když, tak už jen trošku. Dřív před štědrovečerní večeří musel chodit spát, aby měl dost síly na večerní procházku. Pamatoval si, jak se ten den vlekl a jak předstíral, že spí, když se na něj babička přišla podívat do pokojíčku. Bál se, že neuslyší cinknutí, a tak ze strachu, aby jej nepromeškal, raději nespal, ale když se otevřely dveře, přivřel oči, a ne tak docela, malinkou škvírkou pozoroval, jak se mu daří plnit slib, musí být přece hodný. Vtom zahlédl vánoční stromek a z ozdobené větvičky k němu seskočil malý kamarád, měl hedvábné vlásky a usmíval se na Vítka.
„Pojď si se mnou hrát, jsem sice maličký, ale prozradím ti tajemství.“ Opravdu, malý kamarád ze stromu byl podobný zvonku, měl něžný hlas a modré oči. Vítkovi se líbil, tak mu podal ruku, jako by ho chtěl pozvat k sobě. „Víš, všichni lidé čekají na cinknutí, malí i velcí, jen ti dospělí to někdy skrývají…“ Najednou si Vítek vzpomněl na babičku, jak mu vyprávěla o zvonech v Loretě. „Všichni jsme křehcí, na velikosti nezáleží,“ pokračoval Zvonek, „záleží na cinknutí, může být malé či velké, ale podstatné je, jak dokáže proměňovat. Každý z nás má v sobě mnoho zvonků, někdy je zaslechneme, často o nich vůbec nevíme. Jindy přičarujeme, po čem toužíme.“ Vítka zaujalo Zvonkovo vyprávění, vždyť on touží být zdráv a běhat s kamarády, ještě víc se zaposlouchal do Zvonkova příběhu.
„Také jsem byl malý a toužil co nejvíce zvonit, ale rodiče mi vštěpovali, že musím být trpělivý a že nemusím nejvíc zvonit, někdy stačí jen malé cinknutí, aby se stalo kouzelným. Musel jsem si osvědčit pravidla zvonění, není to nic těžkého, to zvládneš také. Zvonek, který zvoní, aby upozorňoval na návštěvy, ukončil hodinu ve škole, ohlašoval večeři, je podobný lidem, kteří nevědí, proč žijí. Ale zvonek, který zazvoní z radosti zvonit, nezvoní, cinká. Všimni sis, když se rozsvítí stromek, všichni se na sebe usmívají. Když na tebe zavolá kamarád a pomůže ti, jako bys v sobě zaslechl nenadálé cinknutí. Podívej,“ ukázal Zvonek na knihu s hvězdami, „není to pohádka, vypráví o domově, o mém domově.“ To Vítka zaujalo. Domov, to je jako doma, maminka a tatínek a stromeček. Na chvíli zapomněl na to, že nemůže jít běhat ven. „To je ale větší domov,“ pokračoval Zvonek. Vítek začal být zvědavý. To bude asi nějaké zvláštní místo, napadlo Vítka. „Ne,“ jako by to Zvonek vytušil, „to není obyčejná zem, je větší, než si dovedeš představit. Vlastně si ji představit ani nemůžeš. Protože nemá hranice, je rozlehlá, ale každý, kdo zaslechne cinknutí, tak ji poznává. Někteří neslyší, protože jsou hluší, a tak ji vlastně nepoznají.“ Vítek měl v sobě zmatek a zdálo se mu, že Zvonkovi nerozumí.
Už, už by chtěl slyšet kouzelné cinknutí, ale Zvonek mu vysvětlil, že musí dávat pozor, aby se neztratil. „Musíš být jasnozřivý a překonat nástrahy.“ Vítek už se nemohl dočkat, až uslyší cinknutí. Prohlížel se Zvonkem obrázky a skoro zapomněl, že chtěl jít běhat ven. Na obrázku vedle hvězd zahlédl kosmickou loď a představoval si, jak se asi vznáší k nebi. „Ano,“ vytušil Zvonek, „i k jiným planetám můžeš cestovat.“ A Zvonek vyprávěl Vítkovi, jak se musí naučit nejdříve číst a počítat a pak mu vyprávěl o hvězdách… Vítek zvědavě naslouchal.
Najednou se před nimi objevila na obrázku veliká koule a Zvonek vyprávěl Vítkovi o Zemi a životě. Ukazoval mu, na kterém místě teď spolu stojí. Vítek už docela zapomněl na běhání venku a sledoval bedlivě Zvonka a jeho vyprávění. „Tak vidíš,“ obrátil se Zvonek na Vítka. „Našel jsi cestu, a to je tvá zem.“ Vtom náhle jako by uslyšel Vítek malinké cinknutí. „Zvonku, kde jsi, nechoď ještě domů.“ Marně se rozhlížel kolem sebe a vtom jako by z dálky zaslechl Zvonka: „Já tě neopustím, jenom mě už neuvidíš, ale uslyšíš, když budeš vnímavý.“ Maminka otevřela dveře a zvolala k Vítkovi, aby vstal, protože možná už přijde Ježíšek. Vítek se usmíval a chtěl ještě pozdravit malého kamaráda, když vtom uslyšel opravdové cinknutí. Rozhlížel se po pokoji, ale Zvonka neviděl. Najednou pocítil takové zvláštní hřejivé teplo a hledaje svého kamaráda usmál se pohledem k vánočnímu stromku. Vždyť už ví, stačí jen malinké cinknutí…