Odpovědi na otázky médií, červenec 2025.
Jaké hlavní rozdíly ve vnímání práce pozorujete mezi generací Z/mileniály a generací X či boomery? V čem se podle vás proměnila pracovní motivace mladších generací oproti těm starším?
Domnívám se, že někdy zdánlivě takto strukturované rozvrstvení společnosti zbytečně vytváří nějaké předem očekávané rozdíly, a tím tak trochu rezignuje na bohatost lidské osobnosti a „Jungovskou“ možnost vzájemného obohacování. V našem oboru, který se zaměřuje na design a kreativní činnost, je vztah k práci předurčen mírou nalezení estetické odpovědi a naši pracovníci – kolegové – se právě pro tyto dovednosti respektují. Samozřejmě obecně lze říci, že pravděpodobně mediální gramotnost a IT dovednosti jsou přirozeně větší a hlubší.
Jak se v praxi vyrovnat s rozdílnými pracovními postoji mezi generacemi? Lze najít společného jmenovatele?
V naší společnosti nevnímáme zásadní rozdíly mezi generacemi, neboť umělecká tvorba spojuje často odborníky různých profesí bez ohledu na věk. To je zároveň tím společným jmenovatelem. Všichni jsme propojení od nápadu až po realizaci odpovědností za každý krok v celkovém řetězci. Sezónnost naší činnosti vyžaduje i jistou flexibilitu a ochotu vyjít z komfortní zóny, takže věk není opravdu určujícím kritériem.
Kde se podle vás potkávají a kde zcela míjejí dvě generace v představě o tom, co je to „dobrá práce“?
Pravděpodobně zaměření naší společnosti stírá tyto „očekávatelné“ rozdíly, neboť pro mnohé pracovníky přichází uspokojení ve zdařilé realizaci našich záměrů, při kterých mohou pociťovat i jistou satisfakci z participace na zajímavých veřejně známých realizacích. Specifická práce vyžaduje i jisté dovednosti, tudíž si troufnu domnívat, že v tomto ohledu se mohou naši pracovníci shodnout bez ohledu na věk, a to v dobrém hodnocení. Neboť bez ochoty pracovat s jistým neobvyklým nasazením by u nás nemohli ani pracovat.
Je „quiet quitting“ skutečně nový trend, nebo se jen jinak jmenuje něco, co tu bylo vždy?
S ohledem k naší společnosti a výše řečenému se domnívám, že máme možná jen potřebu nějak jinak pojmenovávat situace, které známe i z minulosti. Vždy byli a budou skvělí, dobří a průměrní pracovníci. Mnohé je dáno životním nastavením každého z nás. Žijeme v době neobvyklé štědrosti a možností, tak logicky může působit na nejmladší generaci vliv sociálních sítí, kde se vzory společnosti stávají lidé bez odložené spotřeby, ale většina i mladých lidí sama pozná ve svém životě, že bez jistého nasazení a odvahy ničeho významného nedosáhnou.
Je odmítání „práce navíc“ problém? Nebo to může být i známka zdravého sebevědomí a hranic?
Asi je dobré rozlišovat nějaké hranice v pracovním i partnerském životě, kdy člověk sám nejde proti sobě. Nejspíš se nyní s trochou nadsázky usvědčím svým přesvědčením generačně, ale jsem bytostně přesvědčena, že práce navíc je podmínkou každodenního života, ať už chci být v něčem výjimečný, nebo i v běžné lidské situaci – jako třeba nabídnout druhému vodu. Obávám se světa, ve kterém bychom nebyli ochotni druhému bezdůvodně pomoci.
Co by se měly jednotlivé generace naučit jednu od druhé, pokud jde o přístup k práci?
Obohacování vzájemně mezi generacemi je myšlenka stará od Aristotela, Komenského po Junga a myslím, že je stále aktuální. Právě seniorní zaměstnanci mohou předávat zkušenosti těm nejmladším a ti mohou přirozeně obohacovat svět starších o nové fenomény digitálního světa, nových technologií apod. Krásně lze vidět v naší profesi, jak myšlenku, nápad lze rozvést technologicky, ale bez obsahu by byla prázdná. V komplementaritě tvořivé činnosti a estetického vnímání se krásně doplňuje nápad, originalita se zkušeností využití apod. Samozřejmě mladší generace mohou ideálně reflektovat zkušenost starších, kteří většinou dosahují výjimečných výsledků pro schopnost nejdříve si vybudovat svůj autentický svět.