Odpovědi na otázky časopisu SVĚTLO, květen 2025.
Vaše příběhy vyprávěly v mnoha městech ČR i ve světě. Jsou nějaké odlišnosti ve vnímání světel a jejich příběhů v různých zeměpisných šířkách či kulturních oblastech?
Loňský rok potvrdil některé úvahy, a tak trochu příslovečně jako by nás naše cesty vedly od Košic až k Atlantiku a od Dublinu po Jaderské moře – za dveřmi jako by čekaly další dveře, které je třeba otevřít. Sbírali jsme zkušenosti v našich parcích, stezkách, městech i obchodních domech. Odpovídá to návštěvnosti zhruba 24 vyprodaných O2 arén, respektive kolem půl milionu návštěvníků, aniž bychom do toho čísla zahrnovali města, Staroměstské náměstí v Praze, desítky obchodních center, ale i tramvaje, autobusy, lodě. Díky sociálním sítím a obecně veřejnému zájmu máme poměrně přesnou představu o vnímání našich světelných výprav. Některé okolnosti jsou podobné bez ohledu na místo, v některých případech jsme zaznamenali kulturní odlišnosti. Postava Sisi je pro Maďary natolik důležitá a adorována, že výstava v Gödöllő vyvolala velký zájem místních i celostátních médií. Výstavu sledovali představitelé šlechtické rodiny a sjížděli se návštěvníci ze zahraničí. Podobnou velkou pozornost jsme sledovali i v Komárnu a některých dalších městech.
Jak je tedy možné, aby nás světla spojovala?
Myšlenku, kterou jsem zahajovala naše slavnostní otevření či přála občas i ve veřejném prostoru, bych ráda rozvedla. Mimochodem napadla mě právě cestou ze Staroměstského náměstí. Světlo má několik významů v různých rovinách. Od filozofické roviny představuje symbol života, stvoření, v evropském myšlení od Platónova podobenství se světlo stalo synonymem racionality, míry, proporcionality… V jistém slova smyslu jsme stvořeni také ze světla, princip duality světla a tmy prochází mnoha kulturami, až se můžeme dostat k těm fyzikálním vlastnostem a jeho konkrétním využívání – k ochraně, bezpečnosti, ale i designu a jako architektonického prvku. A mně se zdá, že se ty roviny vnímání nemusí vylučovat. Jinými slovy, moc ráda bych světla jako základního kamene využila v našem oboru průmyslového designu – kultivovaně, technicky správně, s možností nejen osvětlovat, vyprávět, ale světelnými příběhy propojovat. Částečně už vytváříme jakousi rodinu světelných nápadů, příběhů či dramaturgií, ale ráda bych naše propojování ještě více tematizovala, neboť světlo nás spojuje.
V čem se budou odlišovat letošní příběhy a jak nás budou spojovat?
V letošním roce chystáme do pražských Žlutých lázní výstavu „Srdce Evropy“ podle řeckých bájí, kdy krásnou Evropu unese Zeus, proměněný v bílého býka až k břehům Kréty. Jednotlivá srdce kontinentu vytváří skutečné srdce Evropy, jehož rytmus není dán jen geograficky, ale společnými hodnotami. Rádi bychom výstavou i interaktivní stezkou připomněli, co nás Evropany spojuje. Samozřejmě nejen zobrazením nejvýznamnějších evropských dominant, ale i způsobem vyprávění a dalšími doprovodnými interakcemi. Rádi bychom do naší světelné Evropy v Praze umístili i symbolicky místa, kde vyprávíme naše příběhy. Ať v České republice nebo v Evropě; pořádáme výstavy na Slovensku, v Maďarsku, Rakousku, Německu, Chorvatsku, Francii, Irsku… Chtěli bychom v tomto záměru propojovat myšlenkou evropanství, pokusit se šířit některé základní milníky evropských tradic. Po loňské úspěšné výstavě o Sisi na maďarském zámku Gödöllő už projevila zájem i další místa v Rakousku. Ve společné historii máme okamžiky, jejichž důsledky utváří naši přítomnost. Můžeme zábavnou a příjemnou formou poněkud edukovat.
Může světlo spojovat vnímatele, návštěvníky, ale i představitele odborné veřejnosti?
Zakoušíme kromě poměrně velkého rozvoje naší rodiny světelných parků i v jistém slova smyslu další vnímání tohoto propojování. Sama jsem zažila velmi krásnou autentickou atmosféru při otevření jedné z našich několika stezek v Korunách stromů, kdy jsme byli v jistém slova smyslu propojeni samotnou událostí a pak jsem vnímala propojení návštěvníků. Lidé sdílejí radost a mají příležitost jistého společného prožitku v proměněném veřejném prostoru. Světla přinášejí prostoru novou dimenzi – nejen ztvárněním, ale i příležitostí večerní návštěvy a nočních výhledů. Velmi nenápadně rozšiřujeme komunitní prostor k dalšímu životu. Na druhou stranu bych ráda vysvětlila, že dodržujeme jistá pravidla a snažíme se minimalizovat světelný smog, který je ještě dlouho po našem ukončení večerního provozu obecně velký. Krátké období výstav se všemi těmi přínosy sociálními, zážitkovými, edukačními, turistickými atd. převyšuje svými benefity. A to nepřímo např. vyšší atraktivitou místa a rozvojem života, kultury apod. Dnes už víme, že pozorujeme nárůst návštěvnosti kulturních památek i třeba v létě, zejména hradů a zámků. Vždy je třeba posuzovat věci v kontextu a souvislostech, prostě osvíceně. Mimochodem přesně to je náš příběh světla.