Rozhovor pro Deník o světelných parcích, listopad 2024.
Kde všude letos mohou lidé světelné parky navštívit?
Ten asi nejvýznamnější je v Praze ve Žlutých lázních. Za velmi důležitou považujeme i výstavu v Brně na Špilberku a v Ostravě. Drobnější výstavy máme například na zámku Ratměřice nebo v Pardubicích. Další chystáme u rybníku v Příbrami a na začátku adventu bychom měli otevřít souběžně s osvětlením Staroměstského náměstí i park v Českém Krumlově.
Zkrášlujete i místa v zahraničí?
Zrovna nedávno jsem se vrátila z cest po Slovensku, kde jsem byla v Košicích, v Banské Bystrici a v Komárně. Velmi srdečná, milá a myslím, že i okouzlující, je výstava o císařovně Sisi na zámku Gödöllő, kde strávila značnou část svého života. To je velmi blízko maďarské metropole a výstava tam získává velkou oblibu. Dokonce už po několika dnech od otevření se tam objevily i zájezdy s českými turisty. Abych ale byla spravedlivá, musím zmínit i další, například osvětlenou stezku korunami stromů u irské pevnosti Boyard. Z kapacitních důvodů jsme pak museli odmítnout osvětlení stezky korunami stromů až v Kanadě.
Je vytváření světelných výstav v zahraničí něčím zvláštní?
Už léta zdobíme i prestižní obchodní centra třeba v Paříži, takže známe vkus těchto regionů a odlišných krajin. Jejich požadavky skutečně jsou odlišné. Třeba i v barevném uchopení. Východ má tendenci vyjadřovat se více barevně a ozdobně. Naopak v Lucembursku nebo ve Francii se projevuje až taková postmoderní provokace. Hnědé, černé nebo oranžové barvy, což k našim Vánocům moc nepatří. Rozdílné je ale i to, že třeba na Slovensku si výstav oproti nám více váží, umí si je užít a jsou na to hrdí. Stejně tak jsem to cítila i v Budapešti, že mají radost.
V Česku radost z vašich výstav nevnímáte?
Vloni jsme získali za osvětlení Prahy ocenění Nejkrásnější vánoční destinace na světě a myslím, že to prošlo celkem bez povšimnutí. Věřím tomu, že všude jinde by si toho byli vědomi, užili si to a byli hrdí. Navíc znám jen pár starostů, kteří vědí, že s takovou výstavou přinesou do města obchod, turistiku, zájem a atraktivitu. V zahraničí, přestože je to soukromý a komerční projekt, mají města chuť ho podpořit, což si v Čechách nedovedu představit.
Přesto ale každoročně se světelnými parky pronikáte do stále více českých měst.
Postupně o spolupráci jeví zájem. Ukazuje se totiž, že podobné výstavy opravdu zvyšují atraktivitu a zlepšují i místní život, který se pak mnohem více rozvíjí. Například pan starosta v Třebíči velmi dobře ví, že život tam díky tomu kvete i v létě. Lidé město dál navštěvují, protože ho znají ze zimy. Takže to není jen o dvou měsících, ale o celkové ochotě. Obecně ale v Česku pořád postrádám snahu vidět dlouhodobě a koncepčně, a ne jen za horizont politického období. Přemýšlet, jak obec může vypadat za padesát let. Tím neříkám, že toho chceme docílit našimi výstavami, ale souvisí to spolu.
Vymýšlíte všechna díla přímo vy?
Já obvykle vnímám ta prostranství. První obchodní jednání vedeme o tom, zda vůbec nějakou takovou výstavu uspořádat. Například když jsme přijeli na Špilberk, tak jsem si představila, jak krásně by mohl vypadat život na středověkém hradě a co všechno tady můžeme zdůraznit. Představuju si to na většině míst, ale pak to předám svým grafikům a designérům. Dokonce se s některými domlouvám tak trošku metaforicky, jazykem umění. Často to potom zhmotní na první dobrou. Pak samozřejmě narážíme na to, že něco nejde třeba technologicky a výrobně.
Nejen na sociálních sítích jde vidět, že světelné parky nabírají na popularitě. Čím to je?
Je pravda, že jsme možná ukázali cestu i dalším firmám. Je to určitě fenomén přeměny veřejného prostoru. V minulosti, za mého mládí, byl hluchý a šedý. Máme v tomhle obrovský dluh. My ani nevíme, co to je, jak se v něm pohybovat a chovat. Byla bych moc ráda, kdybychom ho dokázali naplnit nejen proto, že to je teď módní vlna, ale abychom ho dokázali kultivovat i dál. V dnešní digitální době je totiž velmi málo příležitostí se odpoutat od mobilů a sledovat něco společně.
Inspirovalo vás ke tvorbě světelných parků právě tohle?
Já jsem původem kantorka, mám ráda literaturu a mám tendenci všechno kolem sebe skládat do zkratek. Když jsem odešla ze školy a začala jsem podnikat, tak jsem jako první uspořádala divadlo. Zkrátka v sobě nesu tuhle potřebu. Jednou, když jsme pořádali vánoční setkání pro naše obchodní partnery, přátele a starosty, vytvořila jsem světelnou scénografii. Když přijeli první návštěvníci, začali si ji hned fotit. Všichni pak říkali, že odchází pohádkově naladění a já jsem si uvědomila, že to je ono.
Jak vznikají jednotlivé světelné sochy?
Buď na robotické tiskárně, která zatím tiskne dvojrozměrné dekorace, a my je můžeme spojovat do trojrozměrných, anebo tradičně. Naši řemeslníci například ručně sváří hliník. Nemůžou to ale být běžní svářeči. Jsou to lidé, kteří skutečně musí mít obrazové vnímání. Naše produkty nejsou jenom průmyslovým výrobkem, některé aspirují k tomu, stát se i uměním.
Jsou to všechno české výrobky?
Ano. Jsme ryze česká rodinná firma. I tu robotickou tiskárnu jsme si pořídili sami a bez dotací. Přesto se snažíme držet krok i s mezinárodní konkurencí, kterou často podporují jejich domácí vlády nebo ministerstva. Jsem ale přesvědčená, že technologie a forma je jenom prostředek. Důležitý je obsah.
Začínali jste jako malá firma ve stodole, nyní máte několik výrobních hal. Co vězí za vaším úspěchem?
Asi i štěstí nebo náhoda, ale štěstí přeje připraveným. Nebylo jednoduché jít od hledání prvních zakázek, od jednoho stromečku až po to, co dneska děláme. Ale už se mi rodí v hlavě další výzvy, takže je za tím určitě i velké nasazení. Celá rodina firmou žije. Několik let jsem třeba neměla ani dovolenou. Ale to není stížnost. Prostě to tak beru a je to docela normální, když člověk dělá něco srdcem a naplno. Teď prožíváme poměrně náročné období, z malé firmy se stává střední či velká a najednou musíme daleko více uvažovat o strukturách a o ekonomice.
Můžete prozradit obrat firmy?
Se všemi pobočkami je to zhruba dvě stě třicet milionů korun ročně.
Když už jsme u čísel, kolik je na stavbu jednoho světelného parku potřeba dekorací?
Například na Špilberku je zhruba sto soch. A nejsou malé, takže dohromady obsahují zhruba čtyři sta tisíc LED diod. To je taková větší výstava, která odpovídá například i pražské. A třeba na staroměstském vánočním stromě je deset kilometrů světelných řetězů. Praze sluší, když má hustě rostlý, ale decentně a elegantně, nasvícený strom.
Jak moc to svítí u vás doma?
Málo. Byly doby, kdy byl náš dům jediný tmavý v ulici. Pak jsme měli rozhovor pro nějakou televizi, která si ho chtěla natočit, takže jsem měla nádherně vyzdobenou terasu. No a od té doby tak nějak standardně, občas nějaké krápníky. Spíš kvůli tomu, aby se kolem domu dobře vidělo a chodilo. Osobně mám nejradši úplně obyčejné světlo za okny. Mám ráda sofistikované, jednoduché, hravé a hlavně bezúdržbové ozdoby. Ale musí tam vonět jehličí. Bez toho Vánoce nejsou tím, čím by měly být.